PieceofShit

7. srpna 2017 v 1:38 | Eterńity |  Bad mindset
Fakt nevím, je hrozně těžký se sebou něco začít dělat, představte si, že jste absolutně nepoužitelní. Vždycky jsem si myslela, že budu v něčem dobrá, v čemkoliv, bylo mi jedno v čem. Chtěla jsem se v něčem pořád zlepšovat.
A tak to začlo, začla jsem fotit, dělala jsem grafiku, upravovala si fotky, snažila se v tom zlepšovat, ale pak najednou boom. Hádejte co? Čekala jsem rok a koousek na vysněnej foťák, ten přišel, sice to nebyla zrcadlovka, byl to kompakt, ale byla jsem neskutečně šťastná, z ničeho nic se však moje kamarádka začala zajímat taky o focení. V té době její rodiče na tom byli dostatečně dobře, že jí během dvou týdnu koupili zrcadlovku, kterou si, jak mi sama líčila, vydupala a začla fotit. Ty fotky byly o hovně, ale všichni jí to chválili, jako by byla nějaká zkurvená bohyně. Kys. Během pár měsíců všechna moje nadšenost pro focení vyprchala a můj kompakt leží na poličce až doposud. Je to fakt sračka. Jakože neměla bych se nechat tak ovlivňovat, ale stejnak, nasralo mě to, že já se snažím jak kretén a pak někdo, kdo je v tom totálně levej a udělá si na to zpíčený kurz, dostane ohlas jak kdyby byl pán světa. Do prdele jdi.
Takže jsem sekla s focením, začla jsem psát, psaní mi vždycky šlo, bavilo mě, psala jsem povídky, básničky, prostě to, co mě napadlo. Napsala jsem dokonce i kratší knížku, spíš takovej sprostší román. Pamatuju si doteď, jak jsem ho psala o hodinách ve škole, protože mě výuka na gymnáziu absolutně nudila a nenaplňovala. Lidi, nikdy nechoďte na gympl. Nejvíc useless škola. Všichni ze třídy si postupně četli příběh a nemohli se dočkat až napíšu další stránky, bylo mi v tý době 15, takže to nebylo nic světobornýho. Ale bylo to fajn, byla to zábava, výplň, mozkově jsem se improvovala aspoň nějak. Každopádně, asi po 2 a půl letech mi došly nápady, přišlo mi, jako bych nemohla vymyslet už nic jiného a neustále se opakovala. Takže jsem s tím opět. Hádej co? Sekla..
Pak přišel rok 2014 a já strašně chtěla s něčím začít, v něčem zase být dobrá, jako kdysi. Kamarád mě dokopal k tomu, že jestli bych nechtěla hrát LoLko, nevěděla jsem, co to jsou hry, jakákoliv hra, nikdy jsem na to neměla počítač, ani tehdy. Měla jsem netbook s nějakým zkurveným windows starterem v tom, a bylo to prostě hovno. Ale stejnak jsem si tu hru stáhla, chtěla jsem to zkusit, v tý době jsem nevěděla co to jsou fpska nebo k čmeu je graická karta a jiný hovna v kompu, hrála jsem to. A bavilo mě to, postupem času jsem se do toho tak zažrala, že jsem chodila okupovat bráchův počítač, protože na něm se mi to hrálo líp. Obviously, když tam to běželo aspoň na 50 fps.Sice žádná sláva ale furt lepší než 10 na netbooku. NETBOOK KURVA CHÁPETE. A co no, každej den jsem se těšila, jak si večer budu hrát lolko a pohlcovalo mě to víc a víc.
A teď, je mi kurva 20 a jediná věc co mi zůstala, tak je to vyprcané lolko. Nejhorší je, že mi to sice vydrželo déle, ale už mám zase ten pocit, že se nezlepšuju, že jsem prostě špatná, nejsem pohotová, což v tý hře dost potřebujete, bejt rychlej a tak, přemýšlet u toho. Ale nemůžu přestat, jsem závislá. Jakože, na jednu stranu mě to pořád baví ale na druhou mě serre, že v tom nemužu být lepší, zlepšovala jsem se, dál a dál a teď jak kdybych byla stucklá na jednom bodě. Nemůžu se hnout. Fuck it, srsly.
Navíc nemám kamarády, nemám s kým hrát a nemám ani s kým být v real life, jakože 3 psrty na mý ruce by mi stačili, na ty kamarády, co mám, to je asi jedinej save, co v životě mám. Díky. Bez vás už bych se šla dávno zabít. Nevim, mrdá mě to, mrdá mě všechno. Nejsem dobrá v ničem a asi nikdy nebudu..

Kill me.
 


Komentáře

1 R_ R_ | E-mail | 1. října 2017 v 20:31 | Reagovat

Znám ten pocit, najít něco, v čem by se člověk našel, trávil tím čas a bavilo ho to. Pak to nakonec skončí tak, že jen sleduje seriály a nebo věčně spí. :-?  :-?
A pak se cejtí jako naprosto bezcennej a nepoužitelnej..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama