Březen 2018

I feel A L O N E again

29. března 2018 v 22:30 | Eterńity |  Trashtalking
Velmi vystihující písnička, položim si jí tu


Nobody

29. března 2018 v 22:17 | Eterńity |  Trashtalking
Právě jsem se nachytala, jak sedím u počítače a dokolečka naklikávám "nová karta", ale vlastně nikdy nic nevyhledám. Dobrej bullshit, ne? Absolutně netuším, co dělat, tím samozřejmě nemyslím dneska, myslím tím celej můj prozatimní život. Neudělala jsem za svůj život nic, kromě toho, že jsem dochodila školu. Ecks Dee. Nepočítám to, že už si automaticky jdu pustit pár her na LoLku, problém je, že nesnáším prohrávání a jakmile prohraju, tak se mi to zase hrát nechce. A ještě ke všemu nemám s kým. To je fakt v piči tohleto. Stačila by mi jediná zkurvená věc, co by mě bavila nebo ... Idk, kdybych aspoň měla nějaký kamarády, tpč, asociálek. Nevím, já si pořád stěžuju a každej mi cpe, tak s tim něco udělej, tak si ty kamarády najdi, dík to fakt pomáhá. Najednou se ve svým životě začnu mít ráda, začnu mluvit s lidma a budu je oslňovat svým šarmem a humorem. No way. Takhle to fakt nefunguje, je mi líto, prostě asi zůstanu negativním hovnem už napořád. Kromě toho, že si semnou občas pokecá brácha nebo máma si přijdu jak v nějaký bublině, kde jsem totálně sama a nemůžu se z ní dostat. Nejhorší na tom je právě to, že když nemáte co dělat, tak je to tak trojásobnější, protože se začnete soustředit na ty myšlenky, co vám proudí hlavou a chcete všechno hrozně změnit. Ale jak??? No, toho jsem se ještě nedobádala, jediný co mě od toho vytrhuje je psaní, že se prostě vypíšu a píšu to, co mi přijde na mysl. Takže samé nesmysly. Přijde mi aspoň, že něco dělám. Kdybych uměla zaměstnat svůj mozek na dýl jak 45 min , co trvá průměrná hra lolka, bylo by to fakt super. Nebo kdybych si aspoň mohla s někým povídat, to by bylo fajn, místo toho si tu literally kecám pro sebe. Dopiče, to je fakt sad. Co mám dělat, pomoc???????????

U P D A T E

28. března 2018 v 3:19 | Eterńity |  Bad mindset
Čau, sice nevím proč zdravím, ale nějak začít musím.

Takže asi takhle, upřímně jsem legit zapomněla, že nějakej blog mám. Kdyby mi nepřišla notifikace na email a kdybych neměla zas na piču náladu, tak si ani nevzpomenu, že nějakej blog mám. Každopádně se mi to celkem hodí, takže se sem vypíšu jako prvotřídní pisálek.
Během těch pár měsíců, co jsem na tenhle blog nepsala, se moc nezměnilo, nevyjímaje moje depresivní thoughts, který jsem ve spodních článcích popisovala jako že je prostě přebiju. No.. At least i tried. Udělala jsem maturitu, po dvou letech ve čtvrťáku jsem se kopla do prdele a dva dny před maturou jsem ani nespala a jen se učila, protože jsem byla hyped do Anglie. To byl vlastně ten goal, co měl všechno změnit, zachránit mě, udělat mě šťastnou nebo idk, cokoliv. Ale přece by to nebylo tak jednoduchý že jo, co si myslíš ty turbodebílku, že utečeš za někým, koho si znala dva týdny a tvůj život bude rázem jak vystřiženej z magazínu. Těsně vedle. Teda ne že bych se sebrala a jela za někým, koho neznám, znali jsme se dost dlouho nebo spíš asi ne, ale k tomu se dostanu later. No, udělala jsem maturitu a jakmile jsem naskočila do auta a jela domů, tak jsem celou tu školu z auta vyfakovala a pustila si písničky na plný kule. Samozřejmě jsem si nemohla odpustit oslavnou cigaretku. A pak to šlo jak po máslíčku, najednou na mě doma byli jak Miliusove, chystala se moje cesta do Anglie. Musela jsem oběhat tisic sraček, protože jsem tam chtěla být na dýl. Protože jsem chtěla s dotyčným být a něco s ním vybudovat. HAhAAAAAAAAAAA, nice try tho.
Přijela jsem do Anglie a můj vysněnej život mohl začít, ale to by nebylo ono kdyby se všechno nezačlo srát pod rukama, jak už je v mým životě absolutně normální. Popisovat Anglii fakt nehodlám, protože to bylo jednoduše řečeno na piču. Jak lidi, tak práce. Jediný co mě drželo nad vodou bylo to, že jsem s člověkem, se kterým jsem chtít byla. Konečně jsem si nepřišla tak alone, jenže to trvalo chvilku, postupem času náš vztah začal upadat v.... ani nevim jak to nazvat, prostě seděl za kompem a hrál wowko, protože why not, spíš to bylo jako bych byla jeho spolubydlící než životní láska, ačkoliv mi to tisíckrát řekl.
A tak se můj goal/dream/depressionkiller, opět rozpadl a já jsem zpět v Česku. To je fakt vtipný, jsem zas nasáčkovaná u rodičů jak debílek a hledám si práci, kam se mi taky totálně nechce, protože jsem pořád závislá na LoLku a navíc nejsem dvakrát výřečná, vždycky mi líp šlo psaní. Člověk si to může líp rozmyslet, kdežto když člověk mluví, tak mluví tak rychle, že to mozek pošle na jazyk a kolikrát se stane, že řeknete něco, co vás pak mrzí. Takže nn díky. Ale zpátky k tématu..
Samozřejmě má láska se vrátila se mnou a naslibovala hory doly, jak za mnou co nejdříve přijede a blabla. Nebyla jsem doma ani dva týdný a už mi psal, jak to mezi náma nemá budoucnost a že "sry bude líp, je to gone". No tak teda čus, zmrde. Nebaví mě to, fakt že ne, už mě užírá to, jak jsem alone, permanentně alone, vzhledem k tomu že můj nejlepší kamarád má co dělat sám se sebou v léčebně, mi nezbyl nikdo. Jsem prostě jen já, můj malej pokoj a počítač. Úplně nevím, co dělat, jediná věc, co mě tak napadá, je že až začnu chodit do práce, že se to třeba změní. Ale už nemám žádny high elo představy, radši...

Ale jo, momentálně je tu jeden takovej človíček, toho zmínit musím, píšeme si asi tak měsíc a kousek. Sice to číst nebudeš, ale chci abys věděl že mi dost pomáháš a za to vždycky budeš mít můj dík.

Zpátky k věci, prostě here i am, ve 3 ráno v noci, píšící na svůj blog po půl roce né-li dýl, a nic se nezměnilo, to je fakt kurva smutný. Jednou bych si přála, aby kluk, který si mě vybere nebo si ho vyberu já, nebyl zkurvenej g a r b a g e a měl me vážně rád a ukázal mi Světlo v tý mojí Tmě, nezbývá nic jinýho než doufat anebo se na to vyjebat úplně a koupit si deset koček, protože why not, ty mě pomazlej za kočičí konzervu a vyjde mě to líp, protože jsou ještě ke všemu fluffy.

T I R E D O F G E T T I N G B R O K E

cya